Jdi na obsah Jdi na menu
 


Protože JM s této době (r.2000) byl v prenatálním stádiu fotografování, alespoň psal ...cestopis.

CESTOPIS ZE SEVERSKÝCH KONČIN

(foto: Sob, Pavla a JM, z ruky Jindřicha "Macoše").

Obrazek

Úvod

V zimě přišli Pavla a Jindřich s nápadem podívat se do Norska. Během půlročního "plánování" cesty se vystřídalo pár lidí v osazenstvu výpravy až nakonec nejpřísnějším výběrem prošli : Pavla, Jindra  (Macoš), Dušan (Edůšo) a Já (Mojža). Způsob dopravy se samozřejmě před odjezdem taky "čenžoval". Zprvu se nám zamlouval vlak, ale po zjištění ceny InteRailu (něco kolem 7 tisíc), jsme se směrovali k jízdě autobusem. Ten stál 5350,-Kč Brno - Oslo. Měsíc před abfárem osvítila Jindru myšlenka jet autem. Mě osobně to přišlo krapet snobácký, ale po zvážení všech aspektů výhod auta jsem musel dát spolu s ostatními Jindrovi zapravdu. Bylo rozhodnuto - odjezd 22.7., my čtyři s  autem z půjčovny Opel Vectra 1,8 (nikdo z nás nevlastní dostatečně spolehlivé auto, aby si mohl dovolit provětrat mu krovky na norským vzduchu). 

Cesta

1.den ( 22.7.)

Před odjezdem z Č.B. se podařilo Dušanovi zadávit bankomat svou platební kartou - už mu jí nevrátil a peníze na něj nevypláznul (to byl start smolařského mnohoboje v němž Dušan opravdu kraloval). Ve 13,10 se odlepujeme od budějovických ulic a jedeme vyzvednout Páju do Lejčkova. Po půl páté už  vyrážíme vstříc severu. Než se rozloučíme s naší malou zemičkou zjišťujeme, že náš Oplík má pár mušek: ruční brzda začíná reagovat až když spolujezdec vypomůže svou fyzickou dovedností; přes údajně vyměněné brzdové obložení je slyšet tichý ale nezpochybnitelný šelest kovu; funkci zámku od nádrže jsme také rychle odhalili – slouží výhradně jako dekorace víčka; … už se nemůžeme dočkat dalších zábavných odhalení našeho vozu. Praha, Teplice, Cínovec (Dušan neopomenul zdůraznit nám svou originální identitu – vystupuje před hranicemi se slovy „vrátím se hned, musím hodit dopis do schránky“, ve skutečnosti se k autu přiřítil až když na nás přišla řada při kontrolní mašinérii celnice a opět se slovy „dyť jsem říkal hned“), Drážďany (ztrátu orientace způsobenou objížďkami nám pomáhá řešit ochotný německý cyklista, který opouští svou ne příliš pohlednou přítelkyni a vede nás několika zrádnými uličkami ven z města). 21,45 svačíme na odpočívadle směrem na Lipsko. Ve městě Lipsko si dokonale osvojujeme bloudění po cedulích „UMLEITUNG“. Německou zábavou, v podobě nekonečných objížďkových smyček,  byly naše navigační aparáty naprosto zaskočeny. Nejméně 10x jsme narazili na žádaný směr (Halle), ale po pár křižovatkách končíme opět v centru. Nakonec úplně náhodně a pro celé osazenstvo nečekaně opouštíme Liepzig-Umleitung.

2.den (3.7.)

V Magdeburgu (02,00hod.) střídám kormidelníka Jindru. Stendal, Perleberg (tady ve 4,30 už řídí Dušan). Lutwingslust, Schwerin, Wismar a v 7,50 se v Puttgardenu vrháme na trajekt (společnost Scanline 145,-DM celkem – nejlevnější převoz, co jsme vyšmejdili na NETu). V 8,35 celní prohlídka v dánském Rødby Hown. Za městem dáváme pauzu – snídani a zároveň oběd utínáme v 11,45. Dánský silnice jsou dobře sjízdný, minimum zákrut a převýšení, je ale potřeba dát bacha na řidiče, aby v té monotónnosti příliš nepodřimoval. Po přejezdu dánských ostrovů se opět dereme na trajekt, tentokrát v Helsingøru. Vylodění ve švédském Helsingborgu. Jedeme podél pobřeží na Halmstad a na jedné z pláží vystrojujem  kolem čtvrté noblesní piknik. Já s Jindrou ochutnáváme Severní moře – teplomilníkům by zřejmě jeho teplota nešmakovala. S Dušanem se jdeme osprchovat. Po hodině hledání  se ve spěchu nakýblujem na dámský-naštěstí buňkový sprchy. Nejsme tam však sami, proto se snažíme maskovat v komunikaci zvýšeným (jindy by mi připadalo až 4% upraveným) hlasem. Poprvé se seznamujeme s ( pro nás ekonomicky výhodnější ) úplně studenou vodou. Celou cestu se myjeme z 90% v tepelně nezkažené vodě. Čekáme na příhodný moment pro vyklizení pole. Jak dva špioni sehraně mizíme v nestřežené chvíli z dámských sprch. V šest opouštíme pláž a máme zaostřeno směrem Halmstad. Míjíme Halmstad, projíždíme Göteborgem ve 20,30. Před norskými hranicemi berem z naší vypočítavosti beňon. Přejezd Švédsko-Norských hranic nás „ohromil“ svou tichou nenápadností. Najednou si říkáme „hele asi už jsme se octli v Norsku“, a taky že jo. Za „norskou čárou“ nám přeletí těsně před předními koly srnka sražená protijedoucím řidičem. Chudák srna dnešním dnem doskotačila a Norci z protijedoucího auťáku nad ní očividně truchlili s loveckým nožem v ruce a vidinou chutné večeře v myšlenkách. Po krátkém hledání příhodného placu pro noclech, rozbíjíme své vigvamy na úzkém trávníku parkoviště ve Spefalen.

3.den (24.7.)

Vlašáci (Pája a Jindra) vstávají kolem 8 a richtují snídani. Dušan si dopřává spánku do desáté. Já o něco čilejší vylejzám z pelechu už v 9,45. V restauraci vedle parkoviště nám ochotná a velmi sympatická Norka (dle šikmějšího pohledu na svět - buď původem Laponka nebo náplava z východu) otevřela služební sprchy, odkud berem vodu do kanistrů a kde pácháme hru na hygienu. Při loučení mě táž Norka seznamuje se základem norské komunikace (dobrý den, děkuji, prosím, nashledanou…). V 11,00 odjíždíme do Mossu, kde zvažujeme přejezd trajektem do Hortenu (167,-NOK – 30 min cesty). Volíme trajekt - úspora času a na finance skoro stejný jako trasa přes Oslo. Z Hortenu, po krátkém zaváhání ve směru jízdy, pokračujeme na Kongsberg. Pája je neuvěřitelně fascinovaná dopravní značkou „spojení dvou jízdních pruhů“ připomínající (za přispění určitého duševního rozpoložení) lidský – konkrétně mužský pyj. V Kongsbergu oblehneme poštu a už smolíme první pohledy našim nejbližším. Pája neopomněla zdůraznit českou náturu a podvědomě čórla 3 pohledy (při psaní je založila do svého průvodce a ve své roztržitosti je zapomněla vyndat – údajně?) . V 18,45 stavíme v malé vesničce Rødberg. Před dřevěným kostelíkem potkáváme poprvé našince – manželé z Varnsdorfu. Přejíždíme do Dagali. Kolem osmé se ptáme místního domorodce, zda si můžeme postavit stany na okraji vesničky. Vesničan je „prý“ majitelem zdejších polností a proti našemu přenocování nic nenamítá. Dnešní večeři klohníme z místních hub a českého leča pečlivě připraveného Dušanovo maminkou. Ve 21,50 je pořád ještě dost vidět, a proto podnikáme minivýstup na horskou planinu Hardangerviddu. Bez bagáže se šplháme do příkrého svahu lemující náhorní plošinu. Asi za 45 minut jsme nahoře. Cestou zpět jeden po druhém postupně zjišťujeme, že naše „nepromokavé“ membrány se v mokré trávě pořádně potí. Dle zakoupené značky bot si každý chválí jiné množství vody ve svých pérkách. Můj „Comtex“ těžce propadnul, páč v pravé botě jsem čvachtal jako kdybych šel ve cvičkách. Dušan s „Goretexem“ a Jindra bez membrány na tom byli obdobně. Nejmenší vodní újmu měly Páji botky vybavené „Goretexem“( to se nejvíce strachovala, že jí boty během výstupu promočí – a my jsme se s kluky štiplavě pošklebovali se slovy: víme co kupujem - za drahej peníz pořádný trekáče s membránou, co nemůžou promočit…). V táboře rozděláváme oheň a snažíme se usušit co se dá. Naše marné úsilí odkládáme na zítřek a jdeme spat.

4.den (25.7)

V 10 se probouzíme do deštivého dne, většina našich věcí je promočená – co jsme nepromočili ve večerní túře to dokonal noční déšť. Po krátké snídani odjíždíme zpět do Vasstulanu (směrem na Kongsberg asi 15 km od našeho nocležiště). Na kraji vesnice Dagali navštěvujeme malý skanzen (dřevěné chýše s trávníkovým bramakem na střechách, původní vybavení světnic tehdejších obyvatel). Ve Vasstulanu podnikáme malou túru náhorní plošinou – přeskakujem pár vrchů, z nichž nejvyšší má 1237 m.n.m.(všem, krom Páji, modeluje zvuk kopyt ještě čvachtání vlivem mokrého včerejška). V 17,00 svačina na odpočívadle cestou do Dagali. Projíždíme Městem Geillo a za Městečkem Al se pokoušíme o nocleh. Jdeme se opět zeptat místních, zda můžeme přenocovat na jejich pozemku. Farmář nám po krátkém váhání dává svolení. Jen co dostavíme stany, opět prší. Jindra je nějakej nachcíplej (málo totiž  pije mou meducínu – 76% stopangino-brendo-slivovici).

5. den (26.7.)

Ráno k našemu překvapení opět prší. Snídaně, bezúspěšnej rybolov v nedaleké řece (asi 10 min), sbalení mokrých stanů a odjezd směr ledovec Jostedalbreen (největší ledovec v Evropě). Na trati projíždíme městečky Gol, Hemsedal. V Laerdalsöyri si vaříme u benzínky oběd a sušíme promočené věci. Snažíme se zjistit kolik vysolíme NOK za trajekt přes Ardalsfjorden. Ochotný Nor, který zrovna platil benzín u kasy, nám zaktualizoval naší mapu (zapůjčenou ve vědecké knihovně) zakreslením nových silnic a tunelů. Na jeho radu se vydáváme do města Rud tunelem (6,6 km),trajektem( 161,- NOK, což bylo dost natáhlý na půlkilometrovou plavbu) a zase tunelem(3 km). Před Sogndalem haltujeme na parkovišti v blízkosti pláže. Kocháme se nádhernou přírodou v okolí největšího norského fjordu Sognefjorden. Já si hraju opět na otužilce a pokouším své nestabilní zdraví nepříliš teplou koupelí ve fjordu. Při čučení na vodní hladinu naše zraky ulovily mořskou vydru a delfína, jež pluli do vnitrozemí. Spánek startujeme kolem dvanáctý.

6. den (27.7.)

Dnes se probouzíme do „prozatím“ suchého dne. Než odjíždíme ze Sogndalu na Fjaerland (10,00) dokupujem zásoby chlebů (15 NOK/kus; v malém městečku mají pěknou nákupní pasáž, bohužel cenové relace v přepočtu na naše Kč jsou neúnosné). Projíždíme 2x tunelem    (6 km, 2 km) a najednou před námi vyrostla závora. Velice pěkná a sympatická „mítožroutka“ na nás vybafla nesympatickou částku 135,- NOK (doufáme, že takový překvápka nebudou příliš často). Následuje setkání s ledovcem. Impozantní ledovcový jazyk Jostedalbreenu přímo vybízí k procházce. Varovné nápisy, zakazující vstup bez průvodce, nás drží zpátky. Přejezd dalším tunelem přes město Lunde do Skei. Tady rozbalujem zase své provianty a dočerpáváme pitnou vodu. Pak vyrážíme do Byrkjela. Nějak jsme přehlídli odbočku a musíme se vracet skoro 20 km (navigátor obdržel mínusový  body  v  kanadským bodování). Po napojení na „už“ správnou silnici to parkujem u ledovcového jezera nadaleko vesničky Myklebust. Po rozbalení stanů. Rybáři „Holátka“ (Dušan, Jindra) jdou na lov. Zpátky se vracejí s 35 a 27 centimetrovou pstruhovou přítěží. Baštíme pstruhy, tlacháme a snažíme se vydržet do východu slunce. Jdeme spát kolem třetí, nejspíš těsně před východem – je už zase vidět.

7. den (28.7.)

V půl dvanáctý se probouzíme do překrásného dne. Náš výhled na azurovou oblohu lemují skaliskaté vrcholy hor, v jejichž vráskách stéká ledově průzračná voda z rozplakaných zbytků ledovcových peřin, které chrání zdejší nedotknutelnost hor. S Dušanem se pokoušíme zdolat otužilecký rekord a chystáme se na „koupání“ v ledovcovém jezeře. Voda je tak teplá, že se rozhodujem, zda vzít brusle či plavky. Odhaduju 5-6 oC. Ve vodě setrváváme asi 20 sekund (než nás Pája vybleskne pro pozdější chlubení). Vylejzáme zmrzlí, že i rampouch by nás mohl  svým teplem ohřát. Nás však krom mládí, zároveň hřeje nevýslovná radost z  pokoření osobních teplotních rekordů. Ve 13,30 odcházíme s Dušanem koupit chleba do Byrkjela       (8 km). Kupujeme čtyři chleby po 13,-NOK a  samozřejmě „něco“ navíc.To něco je norský pivo (pouhopouhá třetinka za15,- NOK = 67,50 Kč). Do naší základny se vracíme v 6 hodin. Jindra nás vítá s dvojitým „pstruhovým“ pozdravem (jednoho ale chytila Pája). I já pokouším své rybářské štěstí. Mé amatérské snažení je za půl hodiny korunováno úspěchem – po krátkém zápase pokládám chudáka pstruha (28 cm) na lopatky. Během večera posunul Jindra laťku úlovků o další špršel – jeho úspěch měřil taky kolem třicítky. Ve čtvrt na devět se vydáváme s Dušanem k nedalekým vodopádům. Svah je dost strmý a výstup nám ještě komplikují zklácené stromy nejspíš vlivem jarních záplav. U vodopádu je super výhled. Po návratu konzumujem 4 pstruhy a zapíjíme je bohužel jen jedním pivkem. Usínáme před dvanáctou.

8. den (29.7.)

V 7,00 Dušan „solidárně“ startuje ostatní spoluknechty. Snídaně, balení (mimochodem krásné jasné počasí – kéž je s námi častěji) a v 10,45 vycházíme od auta, které jsme přeparkovali na nedaleké parkoviště (308m.n.m.). Jdeme do hor. Našim cílem je jezero Svartebontvatnet, které je vzdálené od parkoviště10 km a leží o 713 m výše. Asi v polovině cesty se s Dušanem odtrháváme. Pája s Macošem jdou přímo k jezeru a my razíme k jezeru přes Koparberget (1545 m.n.m.). Výstup nám trvá hodinu a je odměněn úchvatným výhledem z vrcholu.            (Člověk si připadá, že horu zdolal svojí vůlí při výstupu. Je na omylu, to hora mu dopřála stoupat po svém hřbetu k větrným výšinám. Jako protislužbu si hora žádá posvátnou úctu ke své identitě. Kdo by však neměl respekt z těchto k nebesům vzrostlých kamenných dlaní Země, které se marně snaží uchopit svými prsty plynoucí oblaka?)  Slézáme obezřetně z kamenného Koparbergetu a traverzujeme směrem k jezeru Svartebontvatnet. Přes ledovcové jazyky se pro všechny případy jistíme za pomocí mých šusťáků. Na jezero se díváme jen z převisu a pádíme zpět na parkoviště, abychom tam dorazili ve smluvenej čas. Jedinou divokou zvířenu kterou potkáváme je liška. Vystřelila ze svého úkrytu asi pět metrů přede mnou. Jinak se tu ale všude potulují rohatý chlupáči – „asi ovce“. Z parkoviště všichni čtyři skauti odjíždíme v 18,30 na Gejranger (asi 130 km). Míjíme Utvik a odbočujeme v Langevantu na Gejrangerfjorden. Naše červené přibližovadlo zakouší kvalitu brzd na 14 km devítiprocecentního klesání. Zjišťujeme, že servo není luxus, nýbrž nutnost v tomto na serpentýny úrodném kraji. V Gejrangeru po chvíli tápání táboříme ve 22,00 před malým lomem. Stačíme ještě pokonverzovat se třemi Pražáky a jdeme na kutě (Macoš a Pája se vyvalí v apartmá našeho vozu, páč jsou nachcíplí a já s Dušanem bivakujem pod širákem)

9. den (30.7.)  

Jen co rozlepím oči, zřím vrchního gurmána výpravy,  Dušana, jak smolí nad vatrou snídani. Je pod mrakem, ale celkem teplo. Na odpočívadle pod naším nocležištěm vidíme další Čechy. Pražská familie. Docela sympatičtí. Kolem poledne potkáváme v přístavu zase „Čehůny“ (Lenka, Honza, Pavel), kteří mají v plánu jet na raft. Pája s Jindřichem a novými známými odjíždí na vyhlídkovou plavbu Gejrangenfjordem (70,- NOK/os). Po jejich návratu nás myšlenka raftování natolik nadchla, že odjíždíme s L.,H. a P. (o možnosti sjíždění divoké řeky se dozvěděli včera od českých turistů z CK Adventure – díky tomuto, velmi osvědčenému způsobu předávání informací : „jedna paní povídala …“, se i my necháváme zlákat zmíněnou atrakcí). S naším čtyřkolým přítelem se drápeme známými serpentýnami a na vrcholu vidíme dva soby. Sice přivázaný, ale živý. V Langevatnu odbočujeme na Lom. V Lomu na Randen a pak stavíme v Randsverku. Domlouváme se zástupci české cestovky „Sport-s“ cenu za plavbu raftem. Za jednoho hřbeta chcou 850,-Kč – což nám příde dost našponovaný. Nakonec se domlouváme, že ráno v 8,45 počkáme u řeky a tam se domluvíme a eventueně pojedem. Příjíždíme na smluvené místo do vesnice Heidal a rozbalujem stany. S krajany krafáme a popíjíme asi do jedný a pak vyrážíme, strategicky kvůli zítřejší kondici, na kutě.

10. den (31.7.)

Stáváme v 8,00 do celkem hezkého dne, leč pro mě bolehlavového. Včerejší alkoholová degustace mě mírně zmohla. Chlapíci z cestovky dorážejí ve smluvený čas s nesmlouvavou cenou – osmsetpade za člověka. Nastala chvíle zvažování priorit: zážitek – peníze - zdraví.   U Páji  vyhrávají finance a Dušan s Macošem raději nepokouší rozběhlé chřipky. Já s ostatníma do toho jdu.  Pavla se zbylými dělá obětavě fotodokumentaci z našeho urputného zápolení s peřejemi divoké řeky Sjoi. Plavba trvá cca 2,5 hodiny, převýšení 120 m a teplota je vody asi 10 oC. Zážitek je to skutečně skvostný – střídají se pohodový úseky s vařícími se peřejemi. Z druhého raftu 2x vypadl lodivod díky špatným úchytkám na nohy.Obrazek Já jsem v  jedné peřeji taky přetížil už natrhlou šlapku na nohy a měl jsem co dělat, abych se vlivem ztráty stability neodporoučel z „paluby“ člunu. Beze ztrát kotvíme raft po sedmnácti kilometrech plavby v malé vesničce. Vracíme se zpět do našeho nocležiště, kde se loučíme s Lenkou, Honzou a Pavlem (odjíždějí za severní polární kruh). Chystáme se k odjezdu a slyšíme: „hele Češi“.     A to se už k nám hrne statný moravák s kamarádským úsměvem na zarostlé tváři a s plechovkou Radegastu ve šlachovité paži. Za ním přicházejí další jeho parťáci z CK Adventure. Chvilku klábosíme a pak nám nabízejí pomoc podle hesla: „v nouzi po pivě poznáš přítele“. Odprodávají nám 12 plechovek Radegastu po 20Kč (česká solidarita, nejen co se piva týče, nezná hranic). Odjíždíme do Glitterheimu (pohoří Jotunheimen). Cestu nám hradí závora, naštěstí však samoobslužná. Do sáčku pro výběr mítného házíme místo požadovaných dvaceti norských korun jen deset. Jsme přeci jenom studenti. Pět kilometrů před Glitterheimem je opět závora a pak už musíme pěšky. S Dušanem si do krosen richtujeme věci na 2 dni. Jindra s Pájou nás kousek doprovází a pak odjíždí nocovat do města Lom (z Jindrovo náběhu na chřipku se vyklubala spíš angína – bere peňák). Přicházíme do horské chaty v Glitterheimu kolem sedmé, za silného deště. Narážíme na několik krajanů. Do 21,15 přečkáváme sychravé počasí v útulném salónku ve společnosti příjemného norského páru. Krkolomně s nimi konverzujeme mojí lámanou angličtinou. Usínáme asi 200 m od horské chaty (u chaty se vybírá 60,- NOK/osobu)

11.den  (1.8.)

Stáváme po osmé. Rychle balíme stany, malá snídaně v čínských nudlových barvách a razíme pokořit Glittertingen 2464 m.n.m. . Jdeme 2 hodiny strmým kamenitým svahem a poté hodinu sněhem. Počasí nás doprovází nejprve mrholením, pak deštěm a nakonec sněžením. Vrchol dobýváme přesně ve dvanáct hodin. Přes mlhu a padající sníh vidíme sotva na pár metrů. Náš optimismus je nabouráván  pomyšlením, že nás vede vyšlapaná cesta, která se ztrácí s každou  dopadlou vločkou. Jdeme dolů. Asi na 2 minuty se nám otevírají mraky a my shlížíme  na tiché společenství okolních vrcholů -  pro ty dvě minuty, to trmácení stojí za to.  Sestup trvá 3,5 hodiny a je dost náročný (fyzicky i psychicky). Jsme rádi, když se potkáváme s Pájou a Macošem na parkovišti ve Spitterstulenu. Odjíždíme do Trondheimu (Lom, Otta, Oppdal, …). Nocujeme asi 15 km před Trondheimem u řeky Gaula. Před spaním nás překvapí projev přílivu v řece. Stoupání vody se zastaví až 5 cm před vylitím z koryta řeky (ve 2,00 – Jindra kontroluje stav přílivové aktivity a stav ryb v řece).

12.den (2.8.)

Stáváme kolem desátý a ve12,30 mastíme do Trondheimu. Ve městě míjíme placení mítného bez finanční újmy. Trondheim má cca120 tis obyvatel (60% bydlí v centru, ostatní na perifériích). Je problém zaparkovat – všude jsou privátní zóny. Naštěstí nacházíme služební parkoviště nějaké firmy, kde není žádný zákaz. Tady ustájujem našeho ocelového koně a jdeme na obhlídku města. Prohlížíme nákupní třídu, katedrálu, pomník sv. Olafa, doky (Jindra ukazuje svůj rybářský um – na třpytku se mu zavěsí dvě tresky). Pak se rozdělujem – Jindra s Dušanem dál rybaří a my jdem s Pájou na kafe (musím si dobít mobil pro případné nouzové volání). Za vysloveně „náprstek“ kafe vysolíme 20,- NOK – vybrali jsme k posezení totiž prodejní galerii obrazů. No, telefon je potřeba nabít, takže kafe z náprstku si strategicky šetříme. Po hodině nabíjení, srkání kávy a klábosení odcházíme. Číšnice se mě při odchodu ptá, zda jsem už u nich v podniku někdy nebyl. Vysvětlujem jí, že má paměť je sice utlačovaná sklerózou, ale že v Norsku jsem na 100% ještě nebyl (rozhovor vede spíš Pája – má ucelenější anglické vyjadřování oproti mé anglické „gestikulaci“). Utínáme rozhovor a jedem vyzvednout lovce do přístavu (čapli 5 tresek a nechali promluvit Dušanovo všudypřítomnou smůlu – nešťastník, utopil podruhé Jindrovo třpytku). V osm odjíždíme směrem na jih. Nocujeme v lese za Oppdalem. Večeři máme vskutku královskou – nalezené brambory (válely se v zemi u silnice – jen bramborová nať je prozradila) a nachytané ryby. Usínáme kolem dvanáctý, když začíná pršet.

13.den (3.8.)

Stáváme v 8,30 (Edůšo – ranní ptáče, už bdí u rozdělaného ohně). Snídaně, hygiena, odjezd v 10,15 směrem na pohoří Rondane. Míjíme městečka Dovre, Dombas a vjíždíme serpentýnami do Rondane. Auto kotvíme na parkovišti v Høvringenu. Ve dvě hodiny šlapeme v dešti na blízké vrcholky (kolem 1400m.n.m.). V 17,00 odjíždíme směrem na Oslo. Nocujeme asi 100 km před Oslem ve vychytaném místečku bývalé pískárny.

14.den (4.8.)

Ráno, krom bubnujících kapek na střechu stanu, slyšíme i krákorající hlas norské ženštiny: „Privat place“ (Dušan, ve své nenapadnutelné pilnosti, rozdělal oheň a norská „skvó“ k nám nejspíš „přičuchala“). Akceptujeme její výzvu a svižně se pakujem. Do Osla odjíždíme v 11,00. Jindřich zapomněl při jedné pauze svou peněženku na střeše auta – chvíly nám trvá, než pochopíme, v Norsku málo frekventované, troubení ostatních řidičů.  Před třetí už sháníme vhodný plac pro našeho plechového „červenáčka“. Kolem půl páté vyrážíme do „oslích“ ulic. Všude je plno lidí. Procházíme ulicemi (Karel Johans gate, Burgota,…), míjíme radnici, kocháme se přístavem (historické fregaty, plovoucí restaurace, živé sochy, santusák „nakupující“ v kontejnerech a zároveň volající z mobilu,…). Procházíme kolem divadla a královského paláce. Na město se pomalu začíná snášet alkoholové veselení umocněné tím, že je pátek a lidé se mohou na veřejnosti pohybovat v podnapilém stavu. Potkáváme rozjařené lidičky všech možných etnik, národností a barev. Pouliční muzikanti dávají své nástroje napospas svým temperamentním múzám. Sedáme na lavičku v malém parku u Karl Johans gate. Jsme uvytržení z íránského sólového kytaristy (norský Mike Oulfield) a pěti tanečníků. V devět zacházíme do jedné hospody poblíž Princes gate. Setkáváme se s Francouzem jménem Maurice (prý manažer fr. Telekomunikací). Odcházíme s ním po dvou hodinách anglicko-německo-francouzské komunikaci hledat nějaký klub. Stojíme před nedalekým blůzovým klubem „Blue Mons“ a snažíme se dohodnout na slevě u vstupu (plná cena je 60,-NOK = 270,-Kč). Po krátkém domlouvání před vstupem jsme rozhodnuti oželet tento šantán, když tu na mě zamává pokladní a pouští nás zadáčo. Sednem k baru  a posloucháme výbornou anglickou kapelu „Home band“. Maurice nás zve na bíro. Na baru vidím zápalky s logem Budweiser a říkám Mauricovi, že u nás máme taky Budvar. Barmanka zaslechla naší debatu a ptá se mě odkud jsme a co tu robíme. Ve stručnosti ji vylíčím naší cestu. Ona se slovy, že v Norsku je to pro nás, české studenty, asi drahé, odtančí k pípě a přináší nám 4 piva. Na oplátku jí za nás věnuje Dušan poslední českou čokoládu. Ylva skromný dar pojala nejspíš jako výzvu k další rundě a přináší nám whisky. Debatujeme, vyměňujeme si kontakty a odcházíme něco po čtvrté. Norové jsou v ulicích už úplně na kaši. Auto přeparkováváme k muzeu  Kon-Tiki. V půl páté usínáme s Dušanem v autě a Pája s Jindrou spí venku pod širákem.

15.den (5.8.)

Stáváme do slunečného dne v 10,00 a jdeme do muzeí: Kon-Tiki, Amundsenova a Vikingského. Z Osla odjíždíme po půl jedné směrem ns Göteborg. V 16,15 svačíme za švédskýma hranicema na pobřeží u města Srändstadt. Ve 20,30 projíždíme Göteborgem a ve 23,30 se převážíme trajektem z Helsingborgu do Helsingøru (142,- DEM). Na palubě se nás snaží zbalit nepříliš pohledný a hlavně dost opilý Švédky. Odoláváme. Vylodění nás vyloženě vysvobozuje z jejich spárů. Cesta do Kodaně. Hledání noclehu v blízkosti centra je skutečně oříšek. K naší radosti nacházíme opuštěné parkoviště. Dnes si prohazujem apartmá – my s Dušanem máme širák a Pája s Jindrou chrupou v autě.

16.den (6.8.)

Stáváme v 10,00 probuzení chodícími lidmi kolem. Snídaně. Vyrážíme do centra (přístav, královský palác, radnice,…). Ulice jsou přecpané lidmi shlížejícími  představení pouličních kejklířů i skutečných umělců („Super space robo-cop“; malíři; sprejeři; muzikanti – místní, Indové, Indiáni,; komik, který velmi věrohodně a hlavně interesantně napodobuje kolemjdoucí;…). Kodaň prostě žije kulturou. V 6,00 odjíždíme do Rødby Havnu. Ve 22,30 se naposledy plavíme přes moře, které nyní je neklidné a náš kovový kolos je celou plavbu bičován vlnami. V Německu opouštíme trajekt ve 23,30.

17.den (7.8.)

Jedeme nonstop – Lübeck, Schwerin, Lutwigslust, Perleberg, Magdeburg, Halle, Leipzig, ObrazekChemnitz. Zase jsme uvízli v nepřehledné změti cedulek „UMLEITUNG“. Alespoň, že  v objížďkovém amoku nejsme sami. Němečtí šofeři se chovají stejně zmateně jako mi – bodeť by ne, když objížďka všechny směruje na dálnici, která po pár metrech končí… . Zase štěstí stojí při nás a opouštíme zakletý „umleitungový“ kraj. Na hranici s Českem se dostáváme v 10,40. Celkem rádi zase vidíme Čechy, ale zároveň pociťujem stesk po norské krajině a jejích lidech. Projíždíme Chomutovem a stavíme na oběd v Lounech. Tady končím zápisy do mého „bonzbloku“ přesně ve 12 hodin 41minut nevím kolik sekund středoevropského času.

Frekventované norské výrazy:

Takk

Děkuji

Er det lukket

Je zavřeno

God morgen

Dobré ráno

Hvor er toalettet?

Kde je toaleta?

Ver sa snill

Prosím

Forbut

Zakázáno

Gate

Ulice

Elv

Řeka

Plass

Náměstí

Omkjörring

Objížďka

Til venstre

Vlevo

Til heira

Vpravo

Hello

Dobrý den

Vatn

Pitná voda

Fjell

Hory

Vatnet

Jezero

Butic

Obchod

Elg

los

Penger

Peníze

Reinsdyr

sob